Rozhovor s Martinem Chladem o aktuální situaci

Poslední týdny jsou vinaři pod tlakem médií i odborné veřejnosti, čelíme místy nepochopitelné vlně negativních útoků, které jsou způsobeny špatnou, nepřesnou a místy dokonce lživou interpretací aktuálního dění. Ať již účelově, protože tento styl výpadů je současně něčím zájmem a strategií k dosažení svého nebo v lepším případě neúplnou znalostí problematiky. Čeká nás nyní i do budoucna nelehký úkol. Vysvětlovat a argumentovat. A to trpělivě. Jak veřejnosti, tak i odborníkům přibližovat vinařský příběh více do hloubky. K jeho podstatě a se vším, co obnáší. Pracujeme na tom a již pro následující dny a týdny připravujeme řadu komunikačních aktivit. Nyní však ještě přinášíme rozhovor s Martinem Chladem, kde vysvětlujeme některé z námitek aktuálního dění a narovnáváme fakta.

Rozhovor s Martinem Chladem, prezident Svazu vinařů ČR, byl veden Dagmar Fialovou, marketingová ředitelka NVC.

V posledních týdnech se v souvislosti s nezavedením spotřební daně na tichá vína objevila v médiích a na sítích řada často nevybíravých útoků zaměřených proti vinařům. Jak to vnímáte? Stálo vinařům za to stát se terčem hněvu veřejnosti?

Jsem přesvědčen, že u drtivé většiny veřejnosti mají vinaři právem dobrou pověst a jejich práce i vína jsou ceněna. Věřím, že se ten hněv týká určité skupiny lidí a že jde často o nedorozumění způsobené zkratkovitým vnímáním zmatené, nebo dokonce účelové debaty v médiích a na sociálních sítích. Zatímco klíčové argumenty pro zavedení daně – příjem rozpočtu, daňová spravedlnost a ochrana před alkoholismem – se dají jednoduše shrnout do těchto tří hesel, jejich vysvětlování a uvádění na pravou míru je nutně obsáhlejší a vyžaduje trochu soustředění.

Tak pojďme do toho. Co vám tedy na spotřební dani tolik vadí? Proč je takový problém plošně všechna, moravská i dovozová, vína zdražit na láhvi o necelých 18 korun?

Předně by to nebylo o 18 korun, ale skoro o dvojnásobek. K ceně včetně spotřební daně by se až následně počítala marže obchodníka a DPH, dále by se do ceny promítly administrativní náklady, povinné zřízení daňových skladů, kalibrace nádob atd. Reálně by to znamenalo, že by dnes nejprodávanější vína do 120 Kč stála včetně přes 150 Kč. „No a co?“ by se chtělo říct. Akorát že jen malá část zákazníků je ochotná za víno platit takovou částku. S takovou cenou by se dostali všichni naši vinaři do kategorie, kde už nakupuje jen 15–20 % zákazníků. A podle odhadů, nikoli našich, ale samotných obchodních řetězců, by to znamenalo okamžitý pokles prodeje o 35–40 %. Na jednu větu jako: „Hurá, vybereme zavedením spotřební daně 4 miliardy,“ to sice není, ale jsem rád, že se nám tato a další fakta politikům podařilo vysvětlit.

Ale stejně tak by zdražila přece i vína z dovozu?

Ne zcela. Náklady na administrativu u velkoobjemového dovozu by byly v přepočtu na láhev podstatně nižší než u našich malých a středních vinařů, nicméně problém je zakopán ještě jinde. Z mnoha důvodů – klimatických, dotačních, kvalitativních atd. – u nás víno nelze vyrobit za 20 Kč za litr. To je ovšem častá cena nejpodřadnějších dovozových vín. Nicméně i lahvové víno z Nového Zélandu dnes můžete koupit za cenu kolem 50 Kč. Po odečtení DPH, marže, dopravy, lahve, zátky a etikety tušíme kvalitu obsahu. Na první pohled je ale vše v pořádku. A právě tato vína by se i po zavedení spotřební daně udržela v dnes nejprodávanější cenové kategorii. Zákazníci citliví na cenu, kterých je mimochodem naprostá většina, by tak nemuseli příliš měnit své nákupní chování, v regálech by měli i nadále lahvová vína do 120 korun, jen by mezi nimi nebyla žádná moravská a česká. Výsledkem by byl přebytek našich vín, zastavení obchodu s tuzemskými hrozny, klučení vinic a už by to jelo jako domino, tzn. dopady na turistiku a zaměstnanost ve strukturálně zasažených regionech jako Znojemsko nebo Hodonínsko atd.

Z průzkumů vyplývá, že za moravské a české víno jsou lidé ochotni zaplatit víc než za dovozové. Nepřekonali by vyšší cenu a neposunuli by se do vyšší cenové hladiny, aby si mohli dál kupovat svou oblíbenou Moravu nebo Čechy?

Co se týče ochoty připlatit si za kvalitu našich vín, tak ta je skutečná a jsme za ni stejně jako za věrnost velmi rádi. Vyšší vnímání kvality a obliba našich vín má však své meze a při určitém vývoji kupní síly nemusí nic znamenat. Kdyby naše víno takto skokově zdražilo, sice by ho lidé dál vnímali pozitivně, ale už by ho tolik nekupovali, protože by na něj zkrátka neměli peníze. To jsou reálie doloženy mnoha příklady z praxe u vína i jiných komodit. Počet zákazníků, kteří nehledí na skokový nárůst ceny komodity v do té doby zaužívané cenové hladině, se počítá na pouhé jednotky procent.

Stát chtěl ale zdanit především dovoz a z něj vybrat miliardy do rozpočtu. Nemohl by se zaměřit jen na něj a našim vinařům daň odpustit, nebo jim nějak ulevit?

To bychom ale my uvítali také! Přesto to stát udělat nemohl z důvodu legislativy EU. Mohl by snížit malým vinařům výši daně maximálně o polovinu základní sazby, a nikoli pouze malým moravským a českým vinařům, ale všem vinařům z celé EU, kteří by se za malé prohlásili. A to s jen velmi hypotetickou možností kontroly mimo území ČR. Náklady na daňové sklady, kalibrované nádoby a podobně by se tím ale nesnížily, takže nižší daň by dohnaly náklady na administrativu. K současným cca 2260 daňovým skladům by jednorázově naskočilo 1600 nových tuzemských vinařských daňových skladů. A to už je nějaká dávka byrokracie. Nižší daní pro malé vinaře by se tedy rozplynuly sny o přínosu zavedení daně pro státní rozpočet. V důsledku by tak stát jen podrazil obor, který se 30 let staví na nohy, aby si finančně nijak nepomohl. To by nemělo žádnou logiku.

Ale to vše se podařilo politikům zjevně vysvětlit, takže vinaři mohou slavit…

Vybraným politikům ano. Spoustě dalších ne. Buď si to nechat vysvětlit nechtěli, nebo v přemíře zkratek a titulků na to nebyl prostor ani vhodný čas. Navíc v hlaholu mediálních přestřelek trochu zanikl i náš bolestivý příspěvek k vládnímu šetření. Tím jsou standardní daňové a odvodové dopady balíčku a speciálně pro nás vyřazení vína jako dárkového předmětu. Zejména pro menší a střední vinaře to je citelný zásah, protože mnozí takto prodají až 40 % své produkce a dlouhé roky na tento obchodní model svá vinařství připravovali. Místo toho, abychom teď řešili, jak těmto vinařům pomoci, musíme vysvětlovat, že když se nás vláda nerozhodla zničit spotřební daní s nulovým přínosem pro státní rozpočet, tak nebude mít na důchody. Ale to je zkrátka realita, kdy se lidé místo naslouchání a argumentování raději bombardují líbivými hesly. Emoce však v tomto smyslu nejsou dobrým rádcem. Budeme dál trpělivě a kultivovaně vysvětlovat.

A co čeká naše vinaře teď?

Je toho moc. Pominu-li, že vládní úsporný balíček ještě musí projít sněmovnou, a tudíž nás čeká mnoho – věříme – korektních a věcných debat, tak jsou to aktivity na dokončení vinařské koncepce, na podporu moderního vinohradnictví nebo třeba exportu, debaty týkající se unijních limitů na nové výsadby, zavádění zelených technologií a snižování uhlíkové stopy. Také se zapojujeme do celoevropské debaty o regulaci nezodpovědné konzumace alkoholu a mnoho dalšího. Řada pravidel týkajících se vinařství a vinohradnictví je desítky let stará. Jenže vývoj letí vpřed a je nutné reagovat. My musíme být připraveni a v tomto ohledu mě neopustily myšlenky na naše sjednocení. Společným jmenovatelem pak v reálném výhledu musí být tuzemský vinařský subjekt s moravským a českým vínem.